Diagnostika úvodem:

Během uplynulých 10 let se do popředí automobilismu čím dál více dostává termín „automobilová diagnostika“. Tímto názvem souhrnně označujeme postupy k odhalení poruch na voze. Dále se tak také označuje nastavování popř. upravování jednotlivých zařízení ve voze.

Současný trend směřuje stále více k používání „elektronických řídících jednotek“ zkráceně označovaných "ECU" (Electronic Control Unit), které se starají o jednotlivé činnosti, takže nejen o řízení samotného motoru, ale o spousty dalších věcí jako jsou airbagy, ABS, ESP, navigace, sedadla, klimatizace atd. Díky této elektronice se nejenom zlepšily funkce a schopnosti automobilů ale je také mnohem snazší určování případné závady. Tyto závady bychom mohli rozdělit do dvou samostatných skupin.:

1. Závady objevující se pouze občas, téměř nikdy. Jejich určení by tak bylo velmi těžké.

2. Závady většího charakteru, které už svou měrou zasahují do bezproblémového provozu vozidla. Tyto závady jsou indikovány na palubní desce v podobě žlutých kontrolek motoru, tzv. „MIL“ (Malfunction Indicator Light).

Díky normovanému konektoru ve voze se poté můžeme jednoduše připojit diagnostickým kabelem a notebookem s příslušným programem, nebo ručním diagnostickým přístrojem, se kterým můžeme taktéž provádět danou diagnostiku. S uváděnou výbavou tak lze jednoduše číst informace o voze, a o jeho případných závadách. Dále lze v určité míře provádět další nastavení popř. čtení dalších hodnot z jednotlivých čidel a to i za samotného chodu automobilu.

U ručních přístrojů je třeba říct, že s nimi lze pouze číst a mazat závady. Disponují pouze 4 řádkovým displejem, takže ukládání naměřených hodnot popř. sledování grafu živých dat je vyloučeno. Stejně tak samotná orientace v nich je vcelku náročnější.

Normy v diagnostice:

Již od samotných začátků diagnostik byl hlavní problém v samotných normách. Neexistoval standart, který by zaručoval a zároveň nařizoval jednotlivým automobilkám kompatibilitu s jedním jediným diagnostickým přístrojem. Označení pro jednotlivé funkce diagnostické funkce, které ovšem nesplňují žádný standart je souhrnné a to buďto „OBD“ nebo „OBD I“.

V průběhu devadesátých let se již začal objevovat nový standard, který byl schválen, a postupně na něj začaly přecházet jednotlivé automobilky popř. se jednalo o kroky celých kontinentů. Tento Standard se jmenuje „OBD II“ (On board diagnostics II). Jeho první využití přišlo na začátku roku 1990 v Americe. Od roku 1996 je tento standard povinný pro každý vůz vyrobený na území USA. V Evropě byl přechod povinný od roku 2000 resp. 2003 (naftové motory). Asie přešla na jednotnou normu ve stejný rok jako Evropa.

Tento standard se začal v hromadné výrobě využívat až v roce 1996, to ovšem neznamená, že Váš vůz vyrobený před tímto rokem nemůže daným standardem disponovat. Lze nalézt celou řadou vozů, které si už 3 roky před jednotným zavedením se standardem OBD II poradí.

Ověřit si kompatibilitu vozu není nijak složité. Pokud vlastníte vůz z USA popř. jste majitelem šetrně vedeného vozu, tak po otevření kapoty by jste na ni měli nalézt informační tabulku (v podobě samolepky). Zde je napsáno, zda si automobil s diagnostikou poradí, či nikoli. Pokud zde naleznete nápis "OBD II CERTIFIED" což v překladu znamená "CERTIFIKOVÁNO PRO OBD II", tak máte vyhráno a můžete se pustit do diagnostikování.


 

Přehled roků zavedení standardu OBD II:

• 1996 – USA
• 2000 – Evropa (benzínová vozidla)
• 2000 – Asie
• 2003 – Evropa (naftová vozidla)
• 2006 – Austrálie

Smyslem přechodu na tento standard bylo jednak zajištění jednotného systému pro automobilovou diagnostiku, který v případě závady na voze upozorní řidiče kontrolkou (MIL) a také zaručí komunikaci s vozem pomocí diagnostického přístroje a následné nalezení / odstranění závady.

Označení normy na jednotlivých kontinentech:

• OBD II, OBD 2 - automobily z USA
• EOBD OBD2 - automobily z Evropy
• JOBD OBD2 - automobily z Japonska

Zapojení diagnostiky:

Připojení samotného diagnostického kabelu je velmi jednoduché. Každý vůz splňující normu OBD II je vybaven normovaným konektorem pod označením „SAE-J1962“. Tento konektor je umístěn nejdále 50cm od řidiče v prostoru pod palubní deskou, nebo na jiném přístupném místě. Nezapomeňte, že i při připojené diagnostice se nijak neomezuje pohyb vozu, takže konektor nehledejte nikde na druhé straně auta.

Samotný propojovací kabel je zakončen příslušným rozhraním, které je kompatibilní se všemi vozy splňující zmiňovanou normu OBD II. Tento konec kabelu obsahuje 16 pinů (kolíků), z nich každý má svojí propojovací funkci.

Diagnostické protokoly:

Protokolů požívaných v normě OBD II je hned několik. Každý protokol je využíván jinými automobilkami, ovšem všechny protokoly spadají do jednotné normy. Jejich označení je „ISO xxxxx“ nebo „Jxxxx“. Tyto protokoly jsou používány ve vozech od samého začátku diagnostik. Nejnovější protokol, který se začíná stále více rozšiřovat, a to zejména v Evropě a USA je tzv. „CAN“ (Controller Area Network), též k nalezení pod označením „ISO15765" popř. "CAN BUS".

Toto hardwarové rozhraní je využíváno od roku 2005 resp. 2008. Pro Ameriku je již standardizováno, tudíž se musí implementovat do všech vozů vyrobených od tohoto roku. V Evropě je použití této sběrnice prozatím dobrovolné, avšak část automobilek už začala ve svých vozech s podporou tohoto protokolu.

Největší předností zmiňovaného protokolu je rychlost spojení se samotnou jednotkou vozidla. V řádech se jedná o vteřiny, které nebude muset uživatel čekat, než mu diagnostika poskytne informace o voze. Od roku 2008 je podpora protokolu CAN ve všech vozidlech vyrobených v USA povinná. Dá se tedy předpokládat, že do roku 2012 zavedou všechny světové automobilky podporu tohoto protokolu a pomalu ustane podpora všech ostatních, dříve využívaných.

 

Seznam používaných protokolů:

• ISO 15765-4 (CAN BUS) - nejnovější protokol, využívá pinů 6 a 14
• ISO 14230-4 (KWP2000) - hojně využívaný protokol v Evropě a Asii, v USA jej využívá hlavně automobilka Daimler Chrysler, používá pin 7
• ISO 9141-2 - protokol používaný v letech 2000 – 2004 převážně v Evropě, využívá převážně piny 7 a 15
• J1850 VPW - nejpoužívanější ve vozech koncernu General Motors a částečně i v koncernu Daimler Chrysler, využívá pin číslo 1
• J1850 PWM - nejpoužívanější ve vozech koncernu Ford a to i u některých evropských modelů této značky, využívá piny 1 a 2

Funkce diagnostiky OBD II - 10 funkčních módů:

• Mód 1 – měřené hodnoty, stav OBD II, pohotovostní kódy
• Mód 2 – freeze frame
• Mód 3 – chybové kódy
• Mód 4 – mazání chybových kódů
• Mód 5 – test lambda sond
• Mód 6 – nesouvisle monitorované testy
• Mód 7 – chybové kódy #2
• Mód 8 – akční členy
• Mód 9 – informace o voze (VIN kód, kalibrace atd.)
• Mód 10/0xA – chybové kódy uložené v paměti